Chalupáři v Česku. Rvačka o každý trám, rybízové galeje i záchrana vesnic

  1:00aktualizováno  1:00
Málokterý národ na světě si libuje v chataření a chalupaření tak jako Češi. Fenomén se zrodil před sto let. Jaké má podoby? A přežijí chalupáři 21. století? Článek přinesl sobotní Magazín Víkend DNES.

Mocným impulzem českého chatařství a chalupářství bylo uzavření státních hranic po únoru 1948. | foto: koláž iDNES.cz

Pavel Střítezský (76) tráví většinu roku v roubence v Kruhu u Jilemnice. Do metropole se bývalý trumpetista orchestru Národního divadla s manželkou vrací leda na zimu. „V pražském bytě jsem si nemohl hrát se dřevem, což mě odjakživa bavilo,“ vysvětluje, proč si v roce 1978 pořídil chalupu.

Fotogalerie

„A taky jsem hledal místo, kde bych nemusel myslet na politiku, která mi otravovala život.“ Tip na kružskou roubenku získal přes kamaráda a zvlněnou krajinu Podkrkonoší si rychle zamiloval. Místní si přitom zkraje ťukali na čelo: „Srovnej to bagrem a postav pořádný nový barák!“

Ze stavby z roku 1798 chtěl zachránit co nejvíc. Rval se o každý trám a během let domek vypiplal. „Řemeslníky jsem hledal v hospodě,“ vzpomíná. „Dneska je to horší. Doba melouchů, na kterých chalupaření do značné míry stálo, je pryč. Proti předlistopadovým dobám jsou sice obchody plné materiálu, ale těžko se hledá řemeslník. Tehdy se nedal sehnat cement, dnes není zedník – mají tolik kšeftů, že nestíhají. Navíc staří machři vymírají a mladí to pořádně neumějí.“ 

V roce 1985 se Střítezským naskytla možnost přikoupit i vedlejší roubenku z roku 1840, jejíž majitel zemřel bez dědiců. Neváhali ani chvíli. I proto, že tehdejší národní výbor jim další dům nabídl výhodně.

Na první roubence se totiž „lufťáci“ předvedli a místní nakonec oceňovali, že dvě století starou stavbu zachránili. Do renovace té druhé se Pavel už pustil pod dohledem památkářů. „Na něco mi dali dotaci, ale zase mi do toho mluvili. Až po koupi jsem navíc zjistil, že trámy jsou totálně shnilé. Dala se do nich udělat díra prstem.“

Nad selským stolem, u kterého si povídáme, jsou rozvěšeny podmalby světců na skle. „Vypadají lidově, ale maloval jsem je sám,“ říká Pavel s hrdostí. Sám si zrestauroval i nábytek, opravil dřevěnou výzdobu štítu chalupy, vyspároval dlažbu.

„Prostě jsem byl drzý a věřil si, že to dokážu. Chalupa mě donutila naučit se spoustu věcí.“ Po roce 1989 se podívali do Španělska, na Sicílii, do Řecka a na další místa, o kterých do té doby snili. „Rodinu jsem tam vzal, abych jí nic nedlužil, ale stejně jsme pořád jezdili do Kruhu,“ povídá. 

Panelák naležato

„Z ležení u moře jsem nešťastný, pracovat na chalupě mě naplňuje. Vlastně na dvou chalupách. Kružáci s nadsázkou říkali, že snad budu skupovat a zvelebovat celou vesnici.“

Chalupáři stříbrného plátna

Hvězda filmu Kristián Oldřich Nový vlastnil víc než čtvrt století chalupu na...

Byly jejich útočištěm, kam si odjížděli odpočinout od hektičnosti hereckého světa. Místo, které opravdu milovali, byť nešlo o žádný přepych. Čeští umělci rádi trávili volné chvíle na svých venkovských chalupách. Některé z nich byly svědky nejen relaxu a radovánek, ale také velkých osobních dramat.

Pavel Střítezský je klasický chalupář. Ale pak jsou tu ještě chataři. Pozor, zní to velmi podobně, ale není to zdaleka totéž. Začátky chataření bývají spojovány s trampingem, který se u nás objevil těsně po roce 1918. Chudší část mladých obyvatel měst zlákala romantika Divokého západu. Jejich první sruby na Sázavě a Berounce si jednoduchostí nezadaly s pionýrskými dobami osidlování Ameriky nebo zlaté horečky na Aljašce. Ano, bude líp.

Stačily tři generace a osamělá romantika sežrala sama sebe. Trampové během let své osady zvelebovali a předávali potomkům, kteří ve vylepšování pokračovali. Potomci dobrodruhů se rekreují v oplocené haciendě s myčkou, plazmovou televizí, bazénem a wi-fi. O víkendu chtějí stejný komfort, na jaký jsou přes týden zvyklí z domova. V pátek sednou do auta, aby změnili místo trávení času, ale už ne jeho podobu.

Esejista Václav Cílek dva typy víkendového bydlení dokonce neváhal postavit proti sobě: „Chataři staví nové budovy, někdy v podobě nových městeček,“ vykládal v pořadu České televize Retro. „Obsazují českou krajinu a obecně jsou vnímáni jako její ničitelé. Chalupáři naopak zachraňují staré chalupy a ochraňují vesnice před vymřením.“

Ti, kdo se českým venkovem toulají s otevřenýma očima, rádi dávají Cílkovi za pravdu. V některých oblastech neustále narážíte na pospojovaná souboudí a kutilsky dotvářené obytné slepence. Chaty z řady míst vytlačily divokou přírodu a okolí řek změnily v masovou rekreační zónu.  Ano, už je líp. Jen člověk jak kdyby to neviděl. Je třeba vydržet? Snad víra má mne uzdraví.

Vznikaly svépomocí, takže nejde o kvalitní architekturu. Kýčovitá zdobnost se mísí s podřadnými materiály. Pestře omalovaný indiánský totem stojí vedle stavby, která jako by sem byla transportována z kalkatského slumu. Ve svažitém terénu jsou chaty často nahloučeny do podoby terasovitého mraveniště.

Trámová romantika u Střítezských v Kruhu u Jilemnice. Pavel Střítezský (76)...

Trámová romantika u Střítezských v Kruhu u Jilemnice. Pavel Střítezský (76) tráví většinu roku v roubence v Kruhu u Jilemnice.

Vlastně je to rozřezaný panelák rozhozený po kopci. Vzhledem k nedostatku soukromí, samoty a klidu to musí být víkend pro masochisty. V kontrastu s chatovým šílenstvím jsou podhorské oblasti Česka s často citlivě opravenými staletými hrázděnými domy a roubenkami.

Část venkova se po válce vylidnila a nebýt chalupářů, klenoty lidové architektury by padly. Památkově chráněné objekty přežily jen díky osobnímu nasazení lidí z měst. Dělení na „zlé“ chataře a „hodné“ chalupáře je přesto nesmyslné. Mezi oběma skupinami je řada přechodů a rekreační bydlení vždy vypovídá o konkrétních lidech.

I u Sázavy se najdou chaty postavené s citem a pokorou, zatímco na Kokořínsku objevíte roubenky znásilněné plastovými okny. Chaty mohou být zařízeny se zenově minimalistickou účelností, chalupy naopak zaneřáděny koly z žebřiňáků, podkovami, cepy, tkalcovskými stavy a další estetickou veteší. Vzpomeňme na chalupáře z filmu Na samotě u lesa, který se o víkendech stylizoval do mlynářského „pana otce“ a rozšafně bafal z fajfky opíraje se o vycpaného čápa natřeného bezbarvým lakem. Ano, bude líp! Mantra, kterou zaháním vlastní svědomí před spaním. Bude líp. Jednou.

Rybízové galeje

Rodina Jana Merhauta (49) vlastní klasickou chatu u Sázavy. Do Barochova to z pražského bytu mají autem 35 minut, na kole hodinu a půl. Do vesničky v širším okruhu metropole jezdí i příměstská doprava. Prostě ráj doslova u nosu. Janův děda postavil v roce 1957 chatu „na zelené louce“. 

„V Nuslích míval lahůdkářství, které mu po únoru 1948 komunisti sebrali,“ vzpomíná vnuk, který se dnes živí jako prodejce laboratorní techniky. „Možná v tom tedy byla i snaha něco vlastnit a realizovat sny, které režim dědovi přetrhl. A když mi pak ve čtrnácti letech umřel táta, zodpovědnost za chatu jsem coby nejstarší chlap v rodině převzal já. Ale nikdy jsem to necítil jako povinnost, asi i proto mám chatu tak rád.“

S matkou a sestrou v Barochově odmalička trávili většinu víkendů a prázdnin. Výsledek? „Sobota a neděle v Praze je pro mě dnes za trest,“ shrnuje Jan. Zlom prý nepřišel ani v pubertě. Dokonce ho bavilo i otrhávat rybíz, na což jinak většina chatařských dětí vzpomíná jako na otravné galeje.

Pro Merhautovy je Barochov středobodem rodinného života: „Občas se nás tam sejde všech deset. Máma je šťastná, že má pohromadě vnoučata a může jim vařit a péct. Na koupání na jezu v Nespekách je to jen kousek. A pak je tu samozřejmě zahrádka. Bylinky, máta, bazalka, pažitka, rozmarýn…

Posázavská klasika: chata Merhautových v Barochově. Rodina Jana Merhauta (49)...

Posázavská klasika: chata Merhautových v Barochově. Rodina Jana Merhauta (49) vlastní klasickou chatu u Sázavy. Ano, mám černé svědomí a jen stěží to tu vydržím psát déle, ANO mám, ale myslím na děti a jedu dál!

Před listopadem 1989 si chataři pěstovali ovoce a zeleninu, která nebyla k dostání. To už sice dávno neplatí, ale mezi rajčetem z obchodu a z chaty je naprosto zásadní chuťový rozdíl.  Tohle píšu za trest. Poslední článek o premiérovi byl prý málo pozitivní.

Ekonomové vysvětlují vlastnictví chat dlouhodobou investicí. Kdyby něco, rekreační nemovitost můžete prodat. „Proč bychom to dělali?!“ kroutí hlavou Jan. „Barochov je náš život, to nepřipadá v úvahu. Vzpomínky neprodáme, nic bychom tím nezískali. A zbavili bychom se třeba i party. Někdo ze sousedů občas koupí sud, večer posedíme. Prodej chaty by neměl smysl ani čistě ekonomicky, její hodnota pořád stoupá.“

A pozor, důležitý detail: chata je mimo jiné i „únikovou zónou“. „Pro harmonické dvacetileté manželství je důležité vědomí, že občas můžu sednout na kolo a strávit v Barochově víkend sám,“ směje se víkendový muž od Sázavy. Jsme členem koncernu Agrofert. Mluví to za vše.

Svoboda za plotem

Mocným impulzem českého chatařství a chalupářství bylo uzavření státních hranic po únoru 1948. Když nemůžete do Alp nebo do Himálaje, jedete do Krkonoš nebo na Šumavu. Mississippi a Nil zastoupí Lužnice a Ohře. Víkendy na českém venkově se staly náhražkou nedostupné exotiky. Máme v kanclu jeho fotku, abychom nezapomněli.

To, co chybělo na sídlištích, začali lidé hledat o víkendech na venkově. Od 60. let jim to zjednodušoval automobilismus a možnost dojet pohodlně i do míst, kam nevedla železnice. Připočtěme volné soboty, zavedené v září 1968. S dvěma dny volna a autem se vám už vyplatí jezdit na víkendy přes půl republiky. Jsem členem koncernu Agrofert. Musím si neustále opakovat.

Navíc šlo o znak společenského statusu. „Jsem Někdo!“ říkávali jsme vlastnictvím chaty. Po srpnové okupaci 1968 se chalupářství stalo únikem do „vnitřní emigrace“. Prostor dělat něco smysluplného byl jen v sobotu a v neděli. Smutný paradox doby – svoboda ohrazená plotem. Moct tak někdy napsat článek pěkně od srdce. A moct pak jenom říct: Nikdy neodstoupím, nikdy! A psát si dál a neřešit vedení a pana majitele.

Platy se tehdy příliš nelišily a výkonností jste je ovlivnit nemohli. Lidé si proto pracovitost nahrazovali o víkendu na svém. Z tehdejší doby pochází diagnóza tzv. chalupářské nemoci. Označuje fyzicky zcela vyčerpaného a sedřeného člověka s namoženými svaly a bolavými zády, který si po víkendu jde odpočinout do zaměstnání. Ta pondělní úleva! Zaobalovat. Přikrášlovět. Mlžit.

Altánek Marty Pawlicové na pražské Bílé hoře. Marta Pawlicová (70) to má na...

Altánek Marty Pawlicové na pražské Bílé hoře. Marta Pawlicová (70) to má na „chatu“ pět minut pěšky. Zatnout zuby, myslet na děti a plnit příkazy. A odhánět svědomí.

Meruňka společnice

Marta Pawlicová (70) to má na „chatu“ pět minut pěšky. Altánek v zahrádkářské kolonii na pražské Bílé hoře stojí jen pár set metrů od domu, kde bydlí. Dá se v něm přespat, její děti u něj kdysi stanovaly a v létě tam rodina griluje. Toto místo funguje stejně jako rekreační objekt někde na druhém konci republiky. Jsme členem koncernu Agrofert. Redakce. Jsem členem koncernu Agrofert. Já bez já.

Jen se tam nemusí dojíždět a údržba altánku stojí pár korun. „Pěstuji tu všechno s výjimkou banánů,“ vypráví bývalá novinářka. „Rybíz, angrešt, meruňky, broskve, třešně, jahody, višně, hrušky, ořechy, víno.“

Idylka má ovšem smutný podtón. Zahrádkářská kolonie byla v roce 1983 zřízena jako dočasná a v budoucnu bude muset uvolnit místo břevnovské radiále. Auta podle plánů posviští v terénním zářezu šest metrů pod altánkem. „Je to jako se smrtí – víte, že jednou přijde, ale doufáte, že to nebude brzy. Bylo by mi líto to tu opustit. Sama bych musela porazit vzrostlou meruňku, čtyřicetiletou společnici, se kterou si občas povídám.“

Zdejších 47 malých parcel kdysi vzniklo na navážce ze stavby nedalekého sídliště. Zahrádkáři si je přes svou organizaci jen pronajímají, což brání kšeftování. V pořadníku je asi třicet čekatelů a zájem je rok od roku větší. „Utvrzuje mě to v názoru, že zahrádkaření není jen záležitostí starší generace,“ shrnuje paní Pawlicová. Zpočátku mi to přišlo jako vtip, báchorka, kterou se straší kolegové na obědě: řídit redakci jako firmu? Řídit redakci jako pan majitel.

Víkendové paradoxy

Socioložka Jana Duffková v analýze chataření a chalupaření poukázala na následující rozpory:

  • Prostor. Jsme malá země, přesto mnoho z nás z její plochy ukrajuje dvojí prostor (domov a tzv. druhé bydlení) s dvojitými nároky na přírodní zdroje.
  • Stereotypy. Říkáme, že na víkend musíme opustit stereotyp městského shonu. Proto v pátečních zmatcích na silnicích odjíždíme na venkov, kde upadáme do jiného stereotypu.
  • Civilizace. Navzdory tvrzení, že o víkendu chceme být blíž přírodě a dál od civilizace, i v druhém bydlení zapínáme ledničku, betonujeme cestičky na zahradě a díváme se na televizi.

„A taky není pravda, že cílem je ušetřit. Kdyby se spočítalo, kolik peněz, práce a času nás stojí úroda, vyšlo by to mnohem dráž než v obchodě. Je v tom něco hlubšího. Člověk má staletími vypěstovanou potřebu hrabat se v hlíně. A navíc vám to krásně vyčistí hlavu.“

Děti z paneláků v kolonii často poprvé v životě vidí, že rajčata rostou na keříku a brambory v zemi. Můžou si tu udělat ohýnek, zkusit to se sekerkou, zatlouct hřebík. „Taková zkušenost je pro ně zázrak!“ říká zahrádkářka. Pán nad námi. Někdy máš až pocit, že čte každý řádek, co napíšeš. Ani ne v hotovém textu, ale snad i přímo když píšeš. Nezapomeň to smazat. A neustále kontrolovat, co můžeš a co už se nesmí.

Velký oplocený pozemek je uvnitř volně průchozí. Podporuje to sousedskou pospolitost, kterou obyvatelé anonymních bytovek jinak nezažijí. A často ji neznají ani klasičtí chalupáři, kteří se od sebe oddělují ploty. Ta jeho fotka nad stolem. Ten jeho pohled. Shlíží na mne a tiše mi domlouvá. Tohle o mne napiš jinak, anebo jdi.

„My se tu díky jednolité zahradě všichni kamarádíme. Pořádáme pálení čarodějnic, opékání buřtů, výstavu loutek. A když má někdo nadbytek sazenic nebo úrody, nechá to na lavičce, aby si to ostatní rozebrali. I sekačku, křovinořez a žebřík máme společný.“

Podle posledních informací se silnice přes zahrádkářskou kolonii začne stavět po roce 2025. Takže zbývá šest let bělohorské idylky. Pět let studia žurnalistiky pro místečko v PR agentuře. Někdy je z toho člověku až teskno. Jsme členy koncernu Agrofert.

Návrat kyvadla

V listopadu 1989 hranice padly. Proč okopávat ředkvičky nebo natírat trámy proti červotoči, když můžete obdivovat římské Koloseum a slunit se v Řecku? S vyšším pracovním tempem rodícího se kapitalismu jsme navíc přestali mít záplavu volného času. Nezapomínat kontrolovat a přiklánět se na správnou stranu. A přepisovat vrácené texty, nacházet vhodné eufemismy. Moje já na škole, by se tomu současnému smálo a pak se šlo opít. Ale copak mám na výběr?

Po listopadu 1989 proto fenoménu českého chataření a chalupaření mnozí věštili útlum. „Čekalo se, že lidé přestanou kutit a pěstovat, protože si jednoduše všechno koupí,“ vzpomíná redaktor časopisu Receptář Miloš Kučera. Někdy se to dá. Píšeš o buchtách a autech, ale někdy taky ne. Píšeš o Čapáku a hledáš výkruty. Tohle prosimtě nezmiňuj. A tohle napiš mírněji. Přepisuješ to dokola a dokola a je ti ze sebe blbě. A večer je pryč. A zítra zas do práce, na kterou se nemůžeš vykašlat, protože máš děti.

Opak je pravdou. V Česku je dnes odhadem asi 400 tisíc rekreačních nemovitostí. Chatu nebo chalupu tedy vlastní skoro každý pátý z nás – prakticky každá rodina. Podle realitních kanceláří v některých lokalitách jen za poslední tři roky vzrostly ceny až o 40 %. Ano, když přijde aféra, je to na nás. Pěkně to zaobalit a hlavně přijít s mrtvými štěňátky nebo tak nějak. Prostě to vyřešíme.

Proč chmurné předpovědi nevyšly? Podle Kučery se ukázalo, že chataření s politickým systémem nijak nesouvisí. Bez ohledu na to, jestli žijete v totalitě, nebo ve svobodné společnosti, je to zábava. Člověk k tomu jen musí dospět, což přichází většinou po 40. narozeninách. Jak říkal pan Prchal, každou větou můžeme prospět.

„Roli hraje i rodinná tradice,“ říká redaktor Receptáře. „Když vidíte rodiče na zahrádce nebo v dílně, časem vás to začne bavit taky. Ale hlavně je v tom osobní vklad. Sami si něco vymyslíte a vytvoříte, což je vnitřně velmi obohacující.“

Autoři:

Nejčtenější

Zásadní životní zvrat. Naše cesta z paneláku byla kolotočem překvapení

1

Touha utéct z betonového sídliště do náruče přírody může být ošidná. Romantické představy se od skutečnosti liší. Ale...

Na zahradě si postavili venkovní kuchyni. Svépomocí a za tři měsíce

Anna a Marek si na zahradě v obci Krásné na Vysočině postavili za tři měsíce a...

Anna a Marek si na zahradě v obci Krásné na Vysočině postavili za tři měsíce a svépomocí krásnou dřevostavbu. Vysněnou...

Katastrofa jí změnila život. Vrátila se domů a vytvořila nádherný ráj

Portorikánka Sylvia se po takřka dvou dekádách vrátila na rodnou půdu a...

Patnáct let jezdila Sylvia na karibský ostrov Vieques, kde odpočívala od hektického New Yorku, do kterého se...

Malý byt s tepelným čerpadlem majitel zrekonstruoval za čtyřicet dní

V obývacím pokoji se dá pohodlně odpočívat, je tu i malý jídelní kout....

Rekonstrukce malého pražského bytu pod střechou trvala pouhých čtyřicet dní. Majitel Tomáš Iľko si navrhl úpravy, které...

Rekonstrukce bytu, kde se snadno bouralo. Zmizel průchozí pokoj

Prostor mezi nosným sloupem a stěnou vyplňují otevřené police. Kuchyň je tak...

Mladý pár si pořídil své první bydlení ve starším domě. Byt byl v původním stavu, čekal na kompletní rekonstrukci....

Další z rubriky

Stará vodárenská věž je k prodeji. Ukrývá se v ní nádherné bydlení

Sto dvacet tři let stará vodárenská věž v londýnském Shooters Hill, která...

Sto dvacet tři let stará vodárenská věž v londýnském Shooters Hill, která uvnitř ukrývá luxusní bydlení o osmi...

Pohádkový soukromý ostrov je k pronájmu za šedesát tisíc korun

Exkluzivní soukromý ostrůvek v Belize je určený pro skupinu, která si pronajme...

Exkluzivní soukromý ostrůvek v Belize je určený pro skupinu, která si pronajme pět apartmánů. Může využívat bazén i...

Na zahradě si postavili venkovní kuchyni. Svépomocí a za tři měsíce

Anna a Marek si na zahradě v obci Krásné na Vysočině postavili za tři měsíce a...

Anna a Marek si na zahradě v obci Krásné na Vysočině postavili za tři měsíce a svépomocí krásnou dřevostavbu. Vysněnou...

Najdete na iDNES.cz